Arrow
Arrow
PlayPause
Slider
email.seznam.cz.jpg

Aktivní dovolená

Hledej:

GoogleTranslate

OBCE A MĚSTA

KONTAKTY NA OBCE A MĚSTA V REGIONU…

Toužim
www.touzim.cz
Toužim vznikla v polovině 12. století jako správní středisko oblasti, kterou kolonizoval jihočeský velmož Jiří z Milevska. Ten ji však již v roce 1187 daroval premonstrátskému klášteru v Milevsku, který zde nechal vybudovat proboštství s kostelem sv. Jana Křtitele. Za husitských válek se proboštství zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a jeho syn Jan I. ho přestavěl na gotický hrad (tzv. Janův hrad). V roce 1469 bylo toužimské panství vydrancováno nepřátelskými sousedy, pány z Plavna. Přitom bylo kompletně zničeno mimo jiné i město Útvina, jehož obyvatelé se úchýlili pod ochranu toužimské vrchnosti a s povolením krále Jiřího z Poděbrad založili u hradu město. V roce 1538 se novými majiteli toužimského panství stali páni z Plavna, za jejichž vlády zaznamenalo město nebývalého rozkvětu. Hrad byl přestavěn na renesanční zámek a ve městě byl vybudován nový kostel Narození Panny Marie. Po porážce českého stavovského povstání získal Toužim císařský generál Julius Jindřich, vévoda sasko-lauenburský, jenž z Toužimi učinil svou hlavní rezidenci a zámek přestavěl na reprezentativní šlechtické sídlo s parkem a letohrádkem. Třicetiletá válka, dva velké požáry (1620 a 1652) a přenesení vrchnostenského sídla do Ostrova negativně ovlivnily rozvoj města. Ke krátkému oživení došlo ještě za markrabat bádenských, ale po jejich vymření v roce 1789 přestal zámek definitivně sloužit jako šlechtická rezidence, a tak postupně chátral. Posledními majiteli byli příslušníci belgického rodu Beaufort-Spontini, jimž byl zámek v roce 1945 zkonfiskován. Na konci 19. a v průběhu 20. století se Toužim proměnila v prosperující průmyslové městečko a krátkodobě se stala i sídlem okresu (1949 – 1960). V současnosti je Toužim městskou památkovou zónou s mnoha pozoruhodnými stavebními památkami, např. areálem hradu a zámku, starým pivovarem, kostelem Narození Panny Marie, starou radnicí nebo mariánským sloupem. V okolních obcích (Kojšovice, Komárov, Kosmová…) lze objevit řadu příkladů lidové architektury 18. a 19. století.

Krásné Údolí
www.krasneudoli.cz
Krásné Údolí stojí na místě starší zaniklé vsi Schickenplatz (tj. „vhodné, příhodné místo“). Je to jediné německé jméno sídla na území Toužimska, z čehož se dá usuzovat, že ves vznikla až v době německé kolonizační vlny následující po obrovské morové epidemii v roce 1380. Středověké město Krásné Údolí založil až roku 1488 Jindřich III. z Plavna. Ve snaze oslabit politickou a hospodářskou moc nedaleké Toužimi (ta byla ve vlastnictví Jindřichova rivala, českého kališníka Jana II. z Vřesovic) obdařil Krásné Údolí řadou privilegií. Celý podnik však velmi brzy ztratil své opodstatnění, neboť někdy záhy po roce 1488 získali plavenští celé toužimské panství. Krásné Údolí tak nikdy nedosáhlo většího rozvoje ani významu. V roce 1623 získal celé panství císařský generál Julius Jindřich, vévoda sasko-lauenburský, který mu dokázal během třicetileté války zajistit relativní bezpečí. Na sklonku války, 17. června 1647, měl při svém tažení na Cheb v Krásném Údolí ležení sám císař Ferdinand III. Habsburský. V roce 1837 získal zdejší panství belgický rod Beaufort-Spontini. Za jejich vlády byla pro Krásné Údolí významná především stavba císařské silnice Plzeň-Loket v letech 1845 – 1848. Po 2. světové válce a vysídlení německého obyvatelstva získala obec svůj nynější český název – Krásné Údolí. Ze stavebních památek v obci jsou nejzajímavější gotický kostelík svatého Vavřince a barokní budova radnice.

Útvina
www.utvina.cz
Okolí dnešní Útviny bylo již v polovině 12. století kolonizováno jihočeským velmožem Jiřím z Milevska a později i jím založeným premonstrátským klášterem v Milevsku. Z četných vsí zde založených se díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních stezek nejrychleji vyvíjela právě Útvina. Ta se tak brzy stává přirozeným hospodářským centrem regionu. Písemně je připomínána poprvé v roce 1214 a již někdy před rokem 1466 byla povýšena na město. V roce 1437 získal toužimské panství, a tedy i Útvinu, husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Jeho nepřátelé, katoličtí páni z Plavna, však roku 1469 panství napadli a prosperující město Útvinu do základu vypálili. Zoufalí útvinští měšťané se rozhodli uchýlit pod ochranu toužimské vrchnosti a s povolením krále Jiřího z Poděbrad založili u hradu nové hrazené město – Toužim. Stará Útvina byla sice záhy obnovena, ale trvale už zůstala ve stínu sousední Toužimi a spolu s ní a okolními vesnicemi sdílela osudy zdejšího panství. To bylo v letech 1490 – 1565 v držení Plavenských, pak Hasištejnských z Lobkovic, v letech 1623 – 1689 vévodů sasko-lauenburských a posléze markarabat bádenských. V roce 1789 se stalo císařským majetkem a posledními majiteli byli v letech 1837 – 1945 belgičtí vévodové Beaufort-Spontini. Nejcennějšími historickými stavbami dnešní Útviny jsou farní kostel sv. Víta, bývalá radnice a několik staveb lidové architektury z 19. století. Severně nad obcí leží Šibeniční vrch se zbytky bývalého židovského hřbitova, z něhož pochází i náhrobní kámen umístěný na sídlišti. Novou atrakcí města je rovněž dřevěná rozhledna Třasák. V nedaleké vsi Přílezy stojí jeden z nejstarších kostelů Karlovarska – pozdně románský kostelík sv. Bartoloměje. Poblíž Přílez se pak nachází sportovní letiště Aeroklubu Toužim.

Štědrá
www.stedra.cz
V písemných pramenech je Štědrá poprvé zmiňována roku 1293, kdy zde na své tvrzi sídlil jakýsi Vít ze Štědré. Dnešní barokní zámek vznikl v letech 1731 – 1734 přestavbou staršího objektu hrabětem Ferdinandem Jakubem z Kokořova. Definitivní podobu získal však až v roce 1830 a věžička, která celé stavbě dominuje, pochází z 20. let 20. století. Významnou památkou je také původně gotický kostel Narození Panny Marie, který byl v 2. polovině 17. století přestavěn v barokním slohu. Mezi Štědrou a Žluticemi stojí nad Boreckým potokem zřícenina Štědrého Hrádku, který byl svědkem bojů o moc mezi králem Václavem IV. a českou šlechtou. Ve vsi Komárov se zachovala nejstarší stavba lidové architektury na území České republiky – bývalá rychta s krčmou – s unikátní středověkou konstrukcí trámového stropu s kamenným záklopem z doby po roce 1484. V okolí Štedré pobývala také řada významných osobností, např. bratři Karel a Josef Čapkovi, kteří jezdili na statek v Hrádku u Prohoře za svou sestrou Helenou a jejím manželem, básníkem Josefem Palivcem. V roce 1934 zde Karel Čapek dokončil svůj román „Obyčejný život“ (Své přítelkyni Olze Scheinpflugové v dopise napsal: „Úplná samota, jen rybník, pole a lesy. Tam snad ten můj stationsšef umře klidněji.“) Za Palivcovými jezdil také malíř Václav Rabas, který dokonce vytvořil velký soubor obrazů ze Žluticka a Valečska.

Bezvěrov
www.bezverov.cz
Na samém severním okraji Plzeňského kraje leží obec Bezvěrov se svými devíti spádovými vesnicemi. První písemná zmínka o existenci vsi pochází z roku 1379. Podle pověsti, která se váže ke starému německému jménu vesnice (Bärenklau = medvědí pazour), zde zachránil jistý rytíř malého chlapce ze spárů medvěda. Statečný zachránce pak prý sídlil na nedalekém Zámeckém vrchu, kde již od roku 1396 stávala gotická tvrz. Podle vsi si později zvolili své příjmení i Pernklové ze Šenreitu (Bärenklau von Schönreuth), kteří ji drželi celou první polovinu 16. století a kteří také pravděpodobně vybudovali novou tvrz přímo ve vsi. Následně se začali majitelé rychle střídat, a to až do roku 1626, kdy Bezvěrov koupili vévodové sasko-lauenburští, kteří ho připojili ke svému toužimskému panství. Z bezvěrovských pamětihodností se do dnešních dob dochovalo jen několik domů s hrázděnými štíty, kaple sv. Floriána z 2. poloviny 19. století a přibližně stejně starý kříž s litinovým Kristem stojící při silnici do Manětína. Jižně od Bezvěrova probíhala stará hranice mezi panstvími Toužim a Brložec, která je dosud vymezená skupinou hraničních kamenů ze 17. století. Zajímavou technickou památkou je bývalá sklárna Kavalier, založená v roce 1867, kde se vyrábělo duté, křišťálové, chemické a hlavně laboratorní sklo. Provoz byl uzavřen v roce 1923. Nedaleko Bezvěrova se do výšky 347,5 metru tyčí televizní vysílač Krašov. (Vysílač byl postaven v letech 1958 – 1960. V srpnu 1968 ho těžce poškodila výbušninami i střelnými zbraněmi sovětská okupační armáda. Následkem tohoto poškození došlo v roce 1979 k havárii a nucenému odstřelu. Nový vysílač byl zprovozněn v roce 1981.). Zajímavou kulturní památkou je také gotická vodní tvrz ve vsi Vlkošov. Chovem koní je proslulá víska Ostřetín ležící necelé tři kilometry západně od Bezvěrova.

Otročín
www.otrocin.eu
Předchůdce dnešní vsi bylo staré slovanské okrouhlé sídliště na návrší nad soutokem dvou potoků, zmiňované již koncem 12. století. Dnes střed kdysi původní slovanské osady připomínají jen zbytky kamení rozházené po bývalé kostelní a hřbitovní plošině nad silnicí na Teplou. Historici se domnívají, že tuto osadu původně založila rodina nebo rodiny propuštěných otroků, kteří zde kolonizovali půdu předtím neobydlenou. Z toho zřejmě vyplývá název vesnice. První skutečná historická zmínka o Otročínu sahá přesně do roku 1233, kdy kaple svatého Michaela obklopená slovanským sídlištěm Otročínem a dalšími majetky přešly do rukou tepelského kláštera. V jeho majetku byla vesnice až do doby zrušení nevolnictví do konce 18. století, s vyjímkou období let 1530 až 1602, kdy byla obec na 72 let v zástavě pánů z Pluhu a Plavna. Protože na začátku 13. století se v tepelských potocích nalézalo zlato, povolal klášter německé rýžovníky a rozsadil je v krajině. Tak k původnímu malému slovanskému osídlení okrouhlicového typu časem přibyla novější, ale mnohem výstavnější a větší část vesnice řadového ulicového typu, jejíž střed tvořila rozlehlá náves. Otročín představoval vlastně nejvzdálenější kout jejich panství, proto nazvali novou ves Landeck – kout země. Od té doby se Otročín nazýval také Landek.

Žlutice
www.zlutice.cz
Malebné městečko v jihovýchodním cípu Karlovarského kraje oplývá bohatou historií i množstvím kulturních památek. Okolí bylo osídleno již v pozdní době bronzové, avšak samotné Žlutice vznikly až během slovanské kolonizace jako stanice na důležité obchodní stezce z Prahy do Chebu. První písemná zmínka o Žluticích pochází z roku 1186, kdy jsou připomínány jako majetek kladrubského kláštera. Prvními světskými vlastníky byli páni z Rýzmburka, kteří povýšili Žlutice už v roce 1375 na město. V bouřlivých časech husitských válek ovládali Žlutice střídavě zastánci kalicha a jejich nepřátelé. V roce 1428 se město dostalo natrvalo do držení významného husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic. On a jeho potomci zdokonalili opevnění města výstavbou dvojitých hradeb, městského hradu, tvrze Mazanec a dalšího hrádku Nevděku. Období rozkvětu pokračovalo i v 16. století za vlády německého rodu pánů z Plavna. Z této doby pochází také slavný Žlutický kancionál, bohatě iluminovaný zpěvník náboženských písní. Období rozkvětu doznívalo za vlády Lobkoviců z Hasištejna a Kokořovců z Kokořova, kteří si zde v roce 1680 vybudovali barokní zámek. Třicetiletá válka a velký požár v roce 1761 definitivně ukončily zlatou éru města. Později význam Žlutic nakrátko stoupl poté, co se staly sídlem soudního a politického okresu (1850 – 1949). V současné době lákají Žlutice turisty především zachovalým historickým jádrem. Mezi nejzajímavější památky města patří mj. barokní chrám sv. Petra a Pavla, zbytky hradu a kokořovského zámku (zámecká brána), renesanční radnice, barokní sloup Nejsvětější Trojice a hlavně muzeum, odkud je možné vstoupit do podzemí města s několika patry vzájemně propojených sklepů tesaných ve skále.

Teplá
www.tepla.cz
www.klastertepla.cz
Původní trhová ves získala své jméno díky oteplování dolního toku říčky Teplé karlovarskými prameny. Teplá měla již ve 12. století důležitý státní význam, protože po odtržení Chebska od českého knížectví se hranice posunuly směrem na východ a Teplá se tehdy stala zemskou bránou a celnicí. Na ochranu tohoto strategicky významného místa zde pravděpodobně vyrostla tvrz či hrad. Již roku 1193 byl však nedaleko Teplé založen velmožem Hroznatou premonstrátský klášter, který nastartoval éru rychlého hospodářského vzestupu Tepelska. Tento rozvoj byl ovšem v letech 1380 – 1381 zastaven morovou epidemií, po níž musely být celé vesnice znovu osídleny obyvatelstvem německého původu. V roce 1385 povýšil opat Teplou na město. Za husitských válek byla poničena nejprve husitskými a posléze i křižáckými vojsky. Hospodářský rozvoj města i kláštera začal opět v poslední třetině 15. století, byl však přerušen roku 1537, kdy město postihl ničivý požár a vzápětí zhoubná morová epidemie, po níž následovala druhá vlna německé kolonizace. Za třicetileté války Teplou táhla Mansfeldova i Valdštejnova vojska, která zde loupila a drancovala. Roku 1637 se dokonce v okolí města utkala švédská vojska s císařskou armádou. Stav Teplé po třicetileté válce byl zoufalý. Až v 18. století se podařilo klášteru dovést Tepelsko k hospodářskému rozkvětu. Na počátku 19. století pak klášter založil Mariánské Lázně, jejichž výnosy se staly jeho nejdůležitějším příjmem. Město Teplá je dnes pozoruhodné hlavně svými památkami, např. děkanským kostelem sv. Jiljí, sloupem Nejsvětější Trojice nebo budovami staré radnice a školy. Největším lákadlem však zůstává nedaleký Klášter s druhou největší knihovnou v České republice.

Bečov nad Teplou
www.becov.cz
www.cestujeme.cz/becov
Bečov nad Teplou se rozkládá v hlubokém údolí říčky Teplé ve východní části chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Počátky města jsou spojeny se starým českým šlechtickým rodem Hrabišiců, kteří již ve 13. století založili na důležité křižovatce obchodních cest osadu s opevněným dvorcem. Na počátku 14. století byl pak na skalnatém ostrohu vybudován hrad, který se stal střediskem rozsáhlého panství. Osada v podhradí získala v roce 1399 městská práva a v roce 1482 byla povýšena na město s právem hradeb. Na počátku 15. století získali bečovské panství němečtí páni z Plavna, za jejichž vlády byl hrad roku 1430 dobyt husity. Obrovský rozvoj zaznamenalo město za vlády Pluhů z Rabštejna. Ti bečovský hrad nákladně přestavěli do dnešní pozdně gotické podoby. Za účast na prvním českém stavovském povstání (1546 – 1547) byl však Kašparu Pluhovi Bečov zkonfiskován a od té doby často střídal své majitele. V 18. století byl ke gotickému hradu přistavěn barokní zámek s osmibokou věží. Na počátku 19. století se Bečov nad Teplou dostal do vlastnictví belgického rodu vévodů Beaufort-Spontini a vydržel tak až do roku 1945. Odsun německého obyvatelstva znamenal pro Bečov obrovský úpadek, avšak v současné době dochází k prudkému rozvoji, zejména v souvislosti s rozvojem cestovního ruchu. Bečov má opravdu hodně co nabídnout. Kromě státního hradu a zámku se ve městě nachází mnoho středověkých domů, kostel sv. Jiří, ale také muzeum hraček a historických motocyklů. Největším lákadlem je však bezesporu nově zrestaurovaný relikviář svatého Maura, vzácná románská památka z počátku 12. století, pocházející z benediktinského opatství v belgickém Florennes. V roce 1985 byl relikviář po několika neúspěšných pokusech objeven pod podlahou hradní kaple.

Manětín
www.manetin.cz
www.zamek-manetin.cz
První písemná zmínka o Manětíně pochází z roku 1169, kdy zdejší panství postoupil král Vladislav II. johanitům. Příslušníci tohoto řádu si zde postavili tvrz s klášterem a v roce 1235 si vymohli na králi Václavu II. mimo jiné právo svobodného trhu, což umožnilo rychlý rozvoj obchodu a řemesel. V roce 1420 se dostal Manětín do vlastnictví mocného rodu pánů ze Švamberka, který jej držel až do roku 1544. Tehdy ho koupili Krajířové z Krajku, kteří se však zúčastnili prvního českého stavovského povstání (1546 – 1547), a proto jim byl veškerý majetek zkonfiskován. V roce 1560 se dostal Manětín do držení Jeronýma Hrobčického z Hrobčic, který nechal na místě staré tvrze vybudovat renesanční zámek. Jeho potomci se však natolik zadlužili, že byli nuceni panství prodat Kryštofu Karlovi z Roupova. Ten se účastnil druhého českého stavovského povstání (1618 – 1620), a proto mu byl majetek zabaven a prodán rodu Lažanských z Bukové, kteří jej vlastnili až do konce 2. světové války. V roce 1712 vypukl v Manětíně požár, zničena byla polovina města, včetně zámku, kostela a školy. Hned poté dal Václav Josef Lažanský podle plánů Jana Blažeje Santiniho zámek barokně přestavět. Po smrti Václava Josefa spravovala panství jeho manželka Marie Gabriela Černínová z Chudenic. V této době se Manětín stal opravdovým centrem umělců – pracovali zde malíři Petr Brandl a F. K. Bentum, sochaři Š. Borovec, J. Brokoff a J. J. Herscher, architekti J. B. Santini, J. J. Hess a ke konci 17. století stavěl pro Lažanské v Manětíně i J. B. Mathey. V první polovině 18. století působil v Manětíně jako kantor a varhaník J. J. Brixi. Zástavbě dnešního Manětína dominuje nově opravený barokní zámek a s ním chodbou propojený kostel sv. Jana Křtitele. Při silnici na Dolní Bělou pak stojí poutní kostel sv. Barbory. Město i celé okolí je vyzdobeno řadou cenných barokních soch a sousoší. Možná právě proto je Manětín nazýván „barokní perlou západních Čech“.

Chyše
Malé městečko s krásně opraveným zámkem – to je Chýše. Informace o zámku a zámeckém pivovaru neleznete na:
http://mesta.obce.cz/chyse/
www.zamek-chyse.cz
Již před rokem 1169, kdy se objevila první písemná zmínka o Chyších, zde existovala osada, kterou vedla významná obchodní stezka z Prahy do Chebu. Roku 1473 daroval král Vladislav Jagellonský městečko se zpustlým hradem Burianu z Gutštejna. Jeho syn Burian II. založil roku 1487 v Chyších karmelitánský klášter s kostelem Jména Panny Marie, jehož interiér byl později vyzdoben obrazy předního českého barokního malíře – Petra Brandla. V 16. stol. přešly Chýše do vlastnictví rodu Lobkoviců, kteří nechali na místě původního hradu vystavět renesanční zámek. Následně se však začali majitelé rychle střídat, a to až do roku 1766, kdy Chýše koupil hrabě Prokop Lažanský, jehož rod vlastnil panství až do roku 1945. Na počátku 18. stol. byl zámek znovu přestavěn v barokním slohu (z této úpravy se dochovala olejomalba na štukové omítce od Petra Brandla). Poslední změnu prodělal zámek v letech 1856 – 1858, kdy byl pod vedením architekta V. I. Ullmanna obnoven ve stylu anglické (windsorské) gotiky. V roce 1917 zde působil jako vychovatel hraběcího syna český spisovatel Karel Čapek (dojmy a zážitky ze zdejšího pobytu se projevily v několika jeho dílech, např. v románu „Krakatit“.) V posledních letech prochází zámek i přilehlý park rekonstrukcí, avšak již dnes můžete navštívit opravené zámecké interiéry, včetně expozice Karla Čapka.

Bochov
www.mesto-bochov.cz
Město Bochov bylo založeno v 1. polovině 14. století coby hornická osada, avšak zdejší nevelké zásoby cínu se brzy vyčerpaly a hlavní obživou obyvatel se stalo zemědělství, řemesla a obchod. První písemná zmínka o Bochovu pochází z roku 1325, kdy pan Boreš z Rýzmburka povýšil Bochov na městečko.
Nedaleký hrad Hartenštejn byl založen před rokem 1473 Jindřichem II. z Plavna, nazývaným „starý z Plavna“, jako nástupce nedaleko stojícího hradu Hungerberg. Hungerberg byl kolem roku 1468 zničen při obléhání vojsky českého krále Jiřího z Poděbrad po rozepři s Jindřichem II. z Plavna. Sídlo bylo pojmenováno Nový Hartenštejn, podle rodového hradu Plavenských v Sasku, a stalo se opěrným vojenským bodem panství na Bochovsku.

Nečtiny
www.nectiny.cz
Nečtiny situované na severním okraji Plzeňského kraje jsou poprvé zmiňovány již v roce 1169. Tehdy náležely vladykům z Nečtin, od nichž panství získali majitelé nedalekého Rabštejna nad Střelou šlechtický rod Pluhů z Rabštejna. Ti postavili kolem roku 1330 na čedičovém kopci nad vsí rozsáhlý hrad Preitenstein, který sloužil jako strategický bod na obchodní stezce mezi Prahou a Norimberkem. Roku 1396 povýšili Nečtiny na městečko. V následujících staletích byl hrad pobořen a opět obnoven, avšak v polovině 16. století byl už zmiňován jako zpustlý. V roce 1511 obnovil král Vladislav Jagellonský husity zničenou ves, vrátil jí stará práva a znovu ji povýšil na městečko. V letech 1547 – 1623 náleželo nečtinské panství Gryspekům z Gryspachu, kteří postavili jižně od městečka pod opuštěným hradem renesanční zámek. Po bitvě na Bílé Hoře však Gryspekové Nečtiny ztratili a majitelé se začali rychle střídat. Posledními feudálními vlastníky byli v letech 1838 – 1945 členové rodu Mensdorf-Pouilly, kteří nechali provést přestavbu zámku v novogotickém stylu. Městečko Nečtiny zaznamenalo největší rozmach v 19. století, kdy zde byla založena sklárna, která vyráběla duté i tabulové sklo. Po odchodu německého obyvatelstva v roce 1945 už Nečtiny nedosáhly svého někdejšího významu. Ze stavebních památek jsou nejzajímavější zámek, novorománská pohřební kaple sv. Terezie s rodinnou hrobkou rodu Mensdorf-Pouilly, kostel sv. Jakuba Většího, barokní patrový morový sloup sv. archanděla Michaela a mnoho středověkých domů na náměstí.

0
0
0
s2sdefault

www.touzim.cz  www.becovskabotanicka.cz  www.krajzivychvod.cz  www.skoky.eu  www.biofarmabelina.cz