ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA JOSEFA LABITZKÉHO SLAVÍ 120 LET EXISTENCE
První organizované pěstování hudby v Bečově můžeme historicky dokázat v druhé polovině 17. století, kdy zde bylo založeno hudební bratrstvo, pravděpodobně sdružení pro chrámovou hudbu, podporované funkcionáři zdejšího panství a bohatými měšťany. V této době patřilo bečovské panství rodině hrabat Questenbergů, jejichž rodinným majetkem byly Jaroměřice a Jakubov na Moravě. Vladimír Helfert ve své „Hudbě na jaroměřickém zámku“ uvádí, že v jaroměřickém orchestru hráli tehdy i hudebníci z Bečova. Každý rok na podzim přicházela s hrabětem do Bečova i zámecká kapela s kapelníkem Fr. V. Míčou z Jaroměřic. V této době byl v Bečově obnoven hudební spolek, který měl úzký vztah k církvi, o čemž svědčí to, že jeho zakladatelem a předsedou se stal bečovský farář a tepelský premonstrát Lambert Schusser.
Postupně od roku 1738 do roku 1783 měl spolek 823 členů, kteří měli hmotně podporovat výkonné hudebníky. Mezi horlivé podporovatele patřil i sám majitel panství a členy spolku se stali prominenti panské správy, rada církevních hodnostářů, místní rektor a regenschori David Stowasser a jeho pomocník Wenzeslaus Wöller. Dále městští radní a další vyznamní občané, a to nejen z Bečova a okolí, ale i ze vzdálených míst Krušných hor, též ze Znojma a z Jaroměřic. Spolek měl název Collegium Musicum. Že nešlo o literátské bratrstvo v pravém smyslu slova, potvrzuje jednak K. Konrád v Dějinách posvátného zpěvu staročeského, kde uvádí, že v Bečově nebylo literátské bratrstvo, ale jen něco milovníků hudby, kteří znenáhla složili jakýsi společný fond bez jakýchkoli bratrských závazků, ale i výrok loketského krajského úřadu z r. 1786 (kdy byla literátská bratrstva rozpuštěna). Majetek spolku nebyl tehdy konfiskován právě proto, že nešlo o literátské bratrstvo, ale pouze o spolek nazývaný úřadem také jen Musikalische Versammlung. Úřední napomenutí, aby peníze spolku byly vynakládány na užitečnější věci a ne na „pitky jako dosud“, nám také leccos říká. Po vymření rodu Questenbergů se stal majitelem panství Dominik Ondřej hrabě Kounic a po něm jeho syn Alois, který je v r. 1813 prodal Fridrichu vévodovi Beaufort-Spontinimu. Noví majitelé panství již tak velký zájem o hudbu neměli, ale hudba přesto žila v městě dál. Kolem r. 1806 přišel do Bečova kantor Karl Veith, hledající zaměstnání. Ve městě se brzy stal ředitelem školy i kůru. Tento výborný hudebník učil své žáky hromadně hudbě. Jeho žáci odcházeli do lázeňských měst jako hráči orchestrů, a to hráči školení. Proto pokládáme Karla Veitha za zakladatele výchovy profesionálních hudebníků v Bečově. Jeho žákem byl i vynikající komponista taneční hudby a evropsky proslulý kapelník Josef Labitzký, který své mládí prožil v Bečově.
Kromě Veithových žáků byla v Bečově řada hudebníků amatérů, kteří se scházeli a provozovali komorní hudbu a založili v r. 1862 ve městě pěvecký sbor, sdružující přátele hudby a zpěvu. V r. 1868 soustředil učitel Alois Koppmann žáky i dospělejší mládež a vytvořil orchestr, který měl asi 50 členů. Orchestr byl podporován staršími hudebníky a hrál i před majitelem panství vévodou Beaufortem. Už před založením hudební školy byl tedy Bečov „hudebním městem“ s velkou tradicí a velkým počtem hudebníků. Ti pak podle slov Koppmannových našli práci v lázeňských a divadelních orchestrech u nás i v Německu, též v německých dvorních kapelách. Rozvoj kapitalismu, který nastal v Rakousku v osmdesátých letech, umožňoval i rozvoj kultury. Rozkvět lázní a konkurence školených hudebníků, kteří do lázní přicházeli, vyžadoval, aby hráči lázeňských orchestrů byli na svou práci dobře odborně připraveni. Šlo tedy v podstatě o to, aby se obyvatelé chudého Bečovska uživili doma v lázních a nebyli vytlačováni cizími hudebníky. Proto někteří předvídavější bečovští prominenti začali na počátku osmdesátých let usilovat o založení městské hudební školy. Podle Rychnowského byli jedněmi z iniciátorů poslanec říšské rady dr. Stöhr, bečovský rodák, a soudce Ernst Veith, syn hudebního skladatele V. J. Veitha. Na zasedání bečovské městské rady se o založení školy poprvé jednalo 18. 4. 1884, ale úspěch se dostavil teprve za čtyři roky. Přispělo k tomu pravděpodobně především to, že založení školy mělo nyní rovněž význam politický. V r. 1883 došlo totiž po velkých bojích k rozdělení pražské university na českou a německou. Na pražské konservatoři se za ředitele A. Benewitze začala při vyučování používat vedle němčiny též čeština a začalo se rozvíjet české nacionální hnutí. Proto mohla teprve nyní dojít pozornosti iniciativa bečovských požadavků u rozhodujících politických činitelů. Do té doby by měla hudební škola v Bečově pouze lokální význam, ale za změněných poměrů znamenal vznik nové školy značný význam i politický zisk. Dr. Stöhr jednal ve Vídni s ministry, pak zasáhl do jednání i místodržitelský rada v Karlových Varech, a později neblaze proslulý místodržící Coudenhove i okresní školní inspektor farář Michal Riedel. Vláda slíbila finanční podporu. Městskou radou bylo jmenováno kuratorium, které mělo na školu dozírat a ministerstvem kultury a vyučování byl jmenován její inspektor, profesor pražské konservatoře Josef Lugert, který již dříve o založení hudebního ústavu v Bečově usiloval.
Josef Lugert pocházel z Vranova (Frohnau) u Sokolova a znal tedy dobře poměry na Bečovsku s jeho zásobou hudebníků. Ale nejen to. Šlo mu zřejmě o rozvíjení hudebního života ve zdejším kraji, o čemž svědčí i to, že byl i zakladatelem nástrojařských škol v Kraslicích a Lubech u Chebu.
Když byl jmenován inspektorem, stal se hybnou pákou školy. Spolu se starostou Stöhrem, bratrem dr. Stöhra, sháněli peníze. Lugert hlavně svým vlivem na místodržitelství, v zemském výboru v Praze a na ministerstvu vyučování. Lugert též sestavil vyučovací plány, psal metodické návody i učebnice a sháněl pro školu i notový materiál. Školu se snažil pozvednout na úroveň konservatoře. 15. března 1887 byla bečovská hudební škola otevřena. Říšská rada povolila subvenci 500 zlatých, vláda pak dalších 300 zlatých.
Prvním ředitelem školy byl absolvent houslového oddělení pražské konservatoře Karel Petschke. Do školy se hlásilo 93 žáků, ale pro omezené finanční prostředky jich bylo přijato jen 33. Z těch bylo 19 z Bečova, 13 z dalekého okolí a 1 byl cizinec. Brzy se začalo učit kromě hře na housle také hře na violoncello a kontrabas. Hře na tyto nástroje učil též K. Petschke. 1. října 1887 se začalo vyučovat i hře na dřevěné dechové nástroje. Učitelem se stal Josef Eckel, só1o flétnista karlovarského lázeňského orchestru. Vyučování bylo od počátku bezplatné. Již 1. prosince 1887 se uskutečnilo první veřejné vystoupení žáků školy, které mělo značný ohlas.
Od následujícího školního roku se začala vyučovat i hudební teorie, hlavně harmonie a od 1. prosince 1888 hře na žesťové dechové nástroje. Učitelem se stal Hugo Steidl z Horního Slavkova, pozounista, žák pražské konservatoře a pozdější ředitel školy.
Už v prvních letech existence školy se množí veřejná vystoupení, která pořádala škola po celou dobu svého trvání.
Je zajímavé, že první vystoupení žáků neřídil ředitel školy, jak bylo později zvykem, ale učitel H. Steidl. Už tehdy se začaly projevovat rozpory mezi K. Petschkem a městskou radou, i mezi K. Petschkem a jeho podřízenými J.Eckelem a H. Seidlem. Škola procházela hned v prvních letech po svém založení krizí. J. Eckel a H. Steidl se jako Němci cítili ponížení tím, že ředitelem je Čech. Rozháranost v práci vedla k tomu, že J. Eckel se v r. 1890 vrátil do Karlovarského lázeňského orchestru a krátce po něm odešel i K. Petschke. Že jeho odchod byl důsledkem hlavně nacionálních a konkurenčních sporů, vyplývá z Lugertovy korespondence. Podle ní byl K. Petschke chráněncem ředitele pražské konzervatoře A. Benewitze, který prý jej přes Lugertův odpor prosadil na místo ředitele bečovské školy. Když pak došlo v r. 1889 ke krizi na škole, slíbil prý A. Benewitz K. Petschkemu jiné místo, bude-li muset z Bečova odejít. Po odchodu K. Petschkeho ze školy píše Lugert přímo, že v konkursu vypsaném na místo ředitele musí být stanovena jako podmínka německá národnost uchazeče. Zároveň žádá městskou radu, aby nebyl uváděn jako autor této podmínky, protože by neobstál mezi svými kolegy na pražské konzervatoři. Je pravděpodobné, že se tu ozvaly osobní rozpory Lugerta s A. Benewitzem, národnostní třenice a konkurenční postoj konzervatoře a bečovské školy, jejímž protektorem Lugert byl. K průběhu událostí zřejmě přispěla i vlna šovinistických vášní, které se rozpoutaly právě v letech 1890/91, v době jednání o punktacích. K. Petschke byl v Bečově považován za Čecha, a proto musel odejít, zvláště když na jeho místo byl dostatek pretendentů. Škola měla být německou konzervatoří a ředitelem byl Čech! O jeho náhlém odchodu svědčí okolnost, že nový učitel houslové hry Anton Prantl nastoupil až v listopadu 1891. E. Rychnowski píše, že r. 1891 „předal K. Petschke inventář školy učiteli H. Steidlovi a odešel z ústavu“.
Je pravděpodobné, že k těmto událostem měla vztah i parlamentní debata, probíhající v letech1890 a1891. V r. 1890 napadl poslanec Adámek finanční politiku vlády. Prohlásil, že „muzikantská škola v Bečově, toto semeniště potulných hudebníků, je subvencována vysokou částkou 1000 zlatých. V r. 1891 debata pokračovala. 27. června připomněl tato Adámkova slova poslanec dr. Stöhr. Řekl, že škola je kulturním ústavem a má hospodářský význam pro bečovskou oblast. Požadoval zvýšení subvence. Z české strany se namítalo, že škola má stejně vysokou subvenci jako konzervatoře v Krakově a Klagenfurtu.
Zajímavé je svědectví o hospodářském významu školy. Poslanec dr. Stöhr tedy školu pokládal za velmi důležitou. Pro něho jako pro zdejšího poslance bylo důležité, aby subvence pro školu byla co nejvyšší, aby jeho vliv u voličů na Bečovsku vzrůstal. Událostmi let 1890/91 bylo uzavřeno první období existence bečovské hudební školy. V devadesátých letech začíná rychlý rozvoj školy. Myšlenka „německé konzervatoře“ nachází pochopení v širokých kruzích,zasažených nacionalismem. I propagační materiály školy z této doby se orientují tímto směrem, jak ukazuje mimo jiné i nacionalistické prohlášení v závěru Rychnowského brožury.
V r. 1896 měla škola už 6 učitelů. Tento počet stoupl do začátku I. světové války až na10 auvažovalo se o další síle. Přicházeli žáci z celých Čech, Moravy i ostatních částí Rakousko-Uherska.Přesto, že založení školy posílilo postavení německého živlu a působilo tedy v Rakousku „státotvorně“, nebylo nikdy dosaženo zestátnění školy. Zůstala vždy jen školou městskou, státem a zemí pouze podporovanou. To působilo značné potíže dokonce i v době rozkvětu před I. světovou válkou. Finanční zabezpečení nikdy nestačilo potřebám. Státní subvence byla zpočátku 500 zlatých, později vláda přidala ještě 300 zlatých.
Pro rok 1900 uvádí E. Rychnowski tento rozpočet:
Příjmy:
zemská subvence ….. 4 000 K
státní subvence …… 6 500 K
koncerty v K. Varech ….. 2 156 K
dary …… 200 K
Výdaje:
platy učitelům ….. 10 000 K
hudebniny …… 748 K
zařízení tříd ….. 200 K
nákup nástrojů ….. 865 K
V r. 1904/05 dostala škola vládní subvenci 12 400 K, 600 K na pomůcky a tři stipendia pro žáky po 200 K. V r. 1911/12 byla státní subvence 19 000 K, pro příští rok se počítalo s 20 000 K. Zdá se tedy, že v této době bylo finanční zajištění ze strany státu ještě poměrně dobré, i když ceny životních potřeb už značně stouply. Přesto muselo být v r. 1906/07 zavedeno školné ve výši 10 K, které bylo v r. 1912/13 zvýšeno na 20 K. Kromě toho byla zavedena zkušební taxa 20 K. V r. 1915 už se platilo i za použití harmonia. Všechny tyto příjmy byly však nedostačující, a proto již tehdy byla škola odkázána na dary soukromníků. Permanentním podporovatelem školy byl tepelský klášter a jeho opat Gilbert Heimer. V r. 1901 navštívil školu světící biskup pražské arcidiecése Frind, v r. 1905 arcibiskup Leo Skrbenský. Podobné návštěvy znamenaly obvykle jistou podporu pokladně kuratoria a zároveň utužovaly spojení školy s církví.
Kromě katolické církve byl významným podporovatelem školy v této době majitel bečovského panství vévoda Beaufort-Spontini. Podporoval školu penězi i naturálními dary. Z dalších významných podporovatelů je možno uvést bečovského starostu Billiniho, „velkoprůmyslníka“ Sobitschka, pozdějšího místodržitele hraběte Coudenhove aj.
Je jasné, že škola, která byla finančně i politicky závislá na vlivných osobách a zároveň na vládě, byla také vedena v tom duchu, který příznivcům vyhovoval. Tepelský klášter, klerikální vévoda Beaufort, nacionalistická městská rada a reakční rakouská vláda samozřejmě nedovolovali, aby se do školy dostaly politicky pokrokové živly. To se odráželo jednak ve složení učitelského sboru, jednak i v repertoáru veřejných koncertů a uměleckých snahách školy. Celý Bečov byl tehdy typickým venkovským městečkem s naprostou nadvládou klerikálů, do jehož mrtvého ovzduší neproniklo v žádném směru nic pokrokového. I ve škole byly hlavními rysy konservatismus, naprostá orientace na hudbu „již osvědčenou“, a to téměř výhradně německou, tedy tuhý „německý pořádek“ a zkostnatělost.
Repertoár veřejných vystoupení sestával především z hudby německé, a to hlavně z děl vídeňských klasiků a skladatelů 19. stol. Z nich byl nejčastěji hrán Wagner, třeba i v různých úpravách. Hudba jiných národů, zvláště slovanských, byla opomíjena. U žáků školy tím byl vzbuzován dojem, že vedle hudby německé existuje jen málo dobrých skladatelů. Tomuto hudebnímu nacionalismu odpovídalo, že škola byla podporována i německými nacionalistickými spolky. Mnohokrát finančně přispěly skupiny „Bund der Deutschen“, nacionalistické organizace německé buržoazie v Čechách. Škola obvykle účinkovala na jejich zábavách. Do Bečova přijížděly i vlivné osobnosti nacionalistického hnutí. Podobné styky byly udržovány i s turnerskými spolky, třebaže jinak bylo žákům zakázáno hrát na tanečních zábavách a podobných podnicích. Těmto spolkům vyhrávala škola vždy na požádání. V r. 1902/03 vystupoval např. orchestr školy na Jahnově slavnosti (tyto slavnosti se staly nacionalistickými shromážděními) a dostal za to od turnerů 100 K. Školu podporovaly i jiné spolky s nacionalistickými tendencemi. Byl to Centralkommitee zur Beförderung der Erwerbstätigkeit der böhmischen Erzgebirgsbewohner in Prag (Výbor k podpoře výroby v Krušných horách) a Spolek pro podporu německé vědy a umění. V r.1906/07 daroval např. tento spolek 400 K na uvedení skladeb německo-českých hudebníků a pravidelně přispíval částkou 300—400 K. Podobné dary dostávala škola od Obchodní a živnostenské komory v Chebu, tj. od německých průmyslníků ze západních Čech.

Dějiny Bečova – A. Gnirs
Prof. PhDr. Anton Gnirs:
Topografie historických a kulturních památek okresů Teplá a Mariánské Lázně
(„Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in der tschechoslowakischen Republik, die Bezirke Tepl und Marienbad“, 1932)