Zaniklý poutní kostel sv. Blažeje u Branišova
Osmnácté století bylo dobou největšího rozmachu poutních procesí. Za nábožných zpěvů a modliteb s předříkávačem v čele mířila procesí krajinou k zázračným místům. V procesí byly neseny kříže a prapory, poutníci nesli sebou jen něco jídla a šli většinou bosi. Ze vzdálenějších míst se šlo i několik dnů. Procesí posilovala náboženské cítění lidu a mnozí poutníci nesli s sebou různá osobní přání, jako návrat zdraví, zlepšení těžkého životního údělu, pomoc svým známým či milým, ale i splnění svatebních přání. Zatímco církev vítala procesí jako posilování víry, feudální vrchnost by viděla raději své poddané na polích.
Uvádíme poutní místa v okolí, kam byla vypravována procesí i z naší krajiny.
Prastaré poutní místo bývalo v Branišově, jižně od Toužimi. Na břehu zdejšího rybníka stojí zřícenina někdejší slavné poutní kaple sv. Blažeje, kam mířili v létě poutníci ze všech směrů a kde stávaly o pouti kramářské stánky. Celá oblast je velmi starého založení. Původně královský majetek, který nechal král Václav I. své matce Konstancii, vdově po Přemyslu Otakaru I. Od ní majetky odkoupil v roce 1233 klášter Teplá. Kdysi tu existovalo malé panství s vesnicí Janov, která se rozprostírala v místech dnešního rybníka. Pozdější opat Beneda pronajal 15.6. 1346 Branišov i s Janovem Heřmanovi, synovi pana Oty Lyska, za 100 žoků českých grošů. Ale konventní bratři, a z nich především Laurenz Puchelberger a Heinrich z Prahy, zažalovali za to opata kvůli rozhazování klášterního majetku u generála premonstrátského řádu Johanna. Dne 10. května 1347 byla stížnost vyšetřována v klášteře Teplá a uzavřena až 2. září 1347 v Praze smírem mezi žalobci a opatem. Po husitských válkách dvůr Janov zchátral a opat Zikmund v roce 1476 nechal na jeho místě založit rybník, nazývaný po staletí Janowec, a teprve nověji (1878) „Kaperlteich“.
V roce 1880 se tu uvádělo šest bohoslužeb v roce. Slavnostní pouť nebyla na sv. Blažeje dne 3. února, ale vždy třetí neděli po svatodušních svátcích. V tento den sem přijížděli krámkaři se svým zbožím a přišlo velké množství lidí, které – jak se podivoval historik Franz KLEMENT (1882) – lze prý srovnat jen s poutí na Švamberku na sv. Máří Magdalenu (22. července), která má ovšem charakter celozemské pouti.
Po desítky let zůstává v ruině někdejší slavný poutní kostel sv. Blažeje. Kostel měl šindelovou střechu a vyhořel ve čtvrtek na Boží Tělo v roce 1957, když byl zasažen bleskem. Vedle byl sice rybník, ale oheň se nezdařilo uhasit.
Historik ANTON GNIRS (1932) připomínal poutní kostel sv.Blažeje jako pradávné centrum větší farnosti, kterou tvořily obce Bezděkov, Branišov, Nežichov a Třebouň. Na místě dnešního poutního kostela podle tepelských análů (XVI./28) stával starší kostel již v roce 1320. Barokní kostel sv. Blažeje – dnes v ruině - byl postaven za tepelského opata Raimunda III. 1732-1733 aroku 1734 následovala konsekrace kostela. Jméno stavitele není v listinách uvedeno. Na vysoké šindelové střeše byla posazena na vrchol presbytáře sanktusová věžička s cibulovitou stříškou. Jednoloďový kostel rozšiřoval prostor do presbytáře. Hlavní oltář měl obraz sv. Blažeje, sklánícího se nad uzdravovaným nemocným. V nástavci byl obraz Nejsvětější Trojice. Levý postranní oltář s moderním obrazem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova měl po stranách sochy sv.Lorence a sv. Agáthy a v nástavci obraz sv. Floriána. Pravý postranní oltář byl Mariánský a měl v nástavci obraz sv. Jana Nepomuckého a na menze nástavce sošky sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta. Kazatelna měla reliéfy čtyř evangelistů. Byly tu dvě barokní zpovědnice. Blažejský poutní prapor z poloviny 19.století měl jako hlavní ozdobu Zjevení chlumské Matky Boží spícímu poutníkovi a Boží Matky s vyobrazením poutního kostela na Svaté Hoře u Příbrami.
Svatý Blažej (Blasios) byl biskupem v městě Sebasta v tehdejší východořímské prefektuře Pontus. V dřívějších životopisech se uvádí, že město leželo na hranicích s Malou Arménií. Ta však v době jeho života ještě neexistovala. Pravdou ale je, že se ve městě prolínalo obyvatelstvo řecké s arménským. Podle údajů je možné usuzovat na polohu Sebasty do dnešní turecké, kappadocké provincie Sivas. Jméno Sebasteia se vyskytuje také v jedenáctém století, kdy šlo o byzantský vojenský distrikt v místě dnešní Sivaské provincie.
V životě svatého Blažeje je jen málo ověřených údajů. Jisté je ale to, že měl určité léčitelské schopnosti, kterými si získal širokou popularitu mezi prostým lidem.
K pochopení životních osudů svatého Blažeje je nutné alespoň nastínit situaci, která byla v oblasti, kde žil, v tehdejších dobách nastolena – roku 313 byl v Miláně vydán edikt, dohoda mezi západořímským a východořímským císařem (mezi Konstantinem a Liciniem), o poskytnutí náboženské svobody křesťanům. Tento edikt ale nebyl dlouhý čas v Malé Asii dodržován, pontský náměstek Agricolaus dál křesťany pronásledoval. Biskup Blažej byl nucen odejít z města Sebasta do hor a tam žít skrytý několik let.
Roku 316 byl ale odhalen – při honitbě zaběhla lesní zvěř do jeskyně, ve které se skrýval. Po svém odhalení byl násilím odveden do Sebasty a pod hrozbou smrti byl nucen klanět se římským bohům. Blažej odmítl, uhájil svojí víru a byl proto odsouzen k pomalé smrti. Nejdříve byl přivázán ke sloupu a drásán železnými hřebeny. Pak byl sťat mečem a s ním i mnoho dalších sebastských křesťanů.
Jedna z legend vypráví, že ve chvíli, kdy byl veden na popraviště, přiběhla k němu vdova-křesťanka s umírajícím chlapcem, kterému se v hrdle vzpříčila rybí kost. Biskup chlapce požehnal a kost se uvolnila. Na paměť tohoto zázračného uzdravení se každoročně 3. února v kostelích uděluje tzv. svatoblažejské požehnání.
Svatý Blažej je patronem soukeníků, tkalců a trpících lidí. Je jedním ze čtrnácti tzv. svatých pomocníků. Dvě zkřížené svíce při svatoblažejském požehnání symbolizují bezmocné, svázané ruce Blažejovy při požehnání a uzdravení umírajícího chlapce. Jde o akt povzbuzení v těžkostech každodenního života a ujištění, že člověk nikdy nezůstane sám, že vždy nalezne někoho, kdo mu pomůže, kdo jej vyléčí…
Zdroj:
www.hamelika.cz
www.zivotopisyonline.cz